Libeňský most kdysi chlouba prvorepublikového inženýrství a architektonická perla kubismu, dnes představuje symbol politických bitev, zanedbané údržby a promarněných příležitostí. Příběh jeho konce je zároveň příběhem politického vzestupu a pádu, v němž se ukázalo, že neochvějná realita technického stavu nakonec vždy převáží nad sebevědomými předvolebními sliby. A hlas, který před lety varoval před tímto scénářem, patřil tehdejšímu náměstkovi pro dopravu Petru Dolínkovi.
Vznik velikána: Symbol moderní Prahy
Psal se rok 1928, když byl most, navržený architektem Pavlem Janákem a inženýrem Františkem Menclem, slavnostně otevřen. Vznikl v době, kdy se Praha dynamicky rozvíjela a potřebovala moderní infrastrukturu. S délkou 780 metrů (včetně nájezdových ramp) se stal jedním z nejdelších mostů v hlavním městě. Nebyl však jen funkční stavbou. Jeho betonové oblouky a pilíře nesly unikátní prvky kubistické architektury, které z něj činily světový unikát. Náklady na jeho výstavbu se tehdy vyšplhaly na přibližně 26 milionů prvorepublikových korun, což byla v té době astronomická suma, avšak investice do budoucnosti metropole. Most sloužil desítky let bez větších problémů, přežil válku a stal se neodmyslitelnou součástí pražské dopravy.
Desetiletí zanedbávání a první varování
Problémy se začaly hromadit postupně a plíživě. Desítky let nedostatečné nebo zcela zanedbávané údržby, zejména během komunistického režimu a v chaotických 90. letech, se na stavbě podepsaly. Beton se drolil, ocelová výztuž korodovala a do nosných konstrukcí zatékala voda. První vážné odborné posudky, které upozorňovaly na kritický stav, se objevovaly již na počátku 21. století. Technická správa komunikací (TSK) i experti z Kloknerova ústavu ČVUT opakovaně bili na poplach. Most byl postupně zařazován do horších a horších kategorií technického stavu, až se dostal na stupeň „velmi špatný“ a později „havarijní“. Bylo zřejmé, že bez radikálního zásahu se blíží jeho konec.
Petr Dolínek: Nepopulární pravda a volání po demolici
V roce 2016 se stal osud Libeňského mostu jedním z hlavních témat pražské politiky. Tehdejší náměstek pro dopravu Petr Dolínek (ČSSD) se ocitl v nezáviděníhodné pozici. Na stole mu ležely alarmující posudky od předních odborníků. Tyto dokumenty nekompromisně konstatovaly, že konstrukce mostu, zejména jeho základy a oblouky, jsou natolik zasaženy korozí a degradací materiálu, že jakákoli oprava by byla pouze dočasným, extrémně drahým a ve výsledku neefektivním řešením.
Dolínek, opírající se o tato data, představil veřejnosti a zastupitelstvu radikální, avšak podle něj jediné zodpovědné řešení: zbourat stávající most a na jeho místě postavit nový, moderní, bezpečný a s vyšší kapacitou pro automobily, tramvaje, cyklisty i pěší. Argumentoval, že oprava by stála miliardy, trvala by neúměrně dlouho a výsledek by byl nejistý. „Je to jako snažit se opravit shnilý zub. Můžete ho donekonečna plombovat, ale nakonec stejně upadne. A bude to bolet mnohem víc,“ prohlásil tehdy v jedné z debat. Jeho plán počítal s výstavbou mostu, který by respektoval architektonický odkaz toho původního, ale zároveň splňoval technické normy 21. století.
Vzestup Prahy sobě: Záchrana mostu jako volební zbraň
Proti Dolínkovu pragmatickému, leč nepopulárnímu plánu se zvedla masivní vlna odporu. Do čela tohoto hnutí se postavilo tehdy nově vznikající politické uskupení Praha sobě v čele s Janem Čižinským a Adamem Scheinherrem. Ti z Libeňského mostu udělali ústřední symbol svého boje proti „starým politickým strukturám“, které údajně chtějí ničit historické dědictví Prahy ve prospěch developerů.
Jejich kampaň byla postavená na jednoduchém a emocionálně silném poselství: „Nenecháme si zbourat Libeňák!“ Tvrdili, že odborné posudky, o které se Dolínek opíral, jsou zmanipulované nebo přinejmenším přehnané. Argumentovali, že most je unikátní památkou a jeho demolice by byla kulturním barbarstvím. Místo demolice navrhovali citlivou a pečlivou opravu. Jejich rétorika rezonovala s velkou částí veřejnosti, která je přirozeně nakloněna ochraně památek a nedůvěřivá k velkým stavebním projektům. Aktivisté pořádali happeningy, sbírali podpisy pod petice a mediálně vykreslovali Dolínka jako „ničitele Prahy“.
Tato strategie se ukázala jako mimořádně úspěšná. V komunálních volbách v roce 2018 Praha sobě triumfovala a stala se klíčovou součástí nové pražské koalice. Adam Scheinherr, jeden z nejhlasitějších kritiků demolice, usedl paradoxně do stejného křesla jako Petr Dolínek – stal se náměstkem pro dopravu. Plán na demolici byl okamžitě smeten ze stolu a začaly se připravovat podklady pro slibovanou opravu. Vítězství bylo dokonáno.
Střet s realitou: Když sliby narazí na beton
Nové vedení města zadalo další posudky a studie, které měly potvrdit možnost opravy. Ukázalo se však, že realita je mnohem složitější. Každý další průzkum odhaloval hlubší a závažnější poškození konstrukce. Plánovaná „citlivá oprava“ se začala měnit v projekt, který by byl technicky extrémně náročný a finančně ještě nákladnější než původně kritizovaná demolice a novostavba. Náklady na opravu se odhadovaly na více než dvě miliardy korun, přičemž ani experti nebyli schopni zaručit dlouhodobou životnost takto „záplatovaného“ mostu.
Léta plynula, ale místo rozsáhlé opravy se most dočkal jen provizorních podpěr a dílčích omezení provozu. Jeho stav se nadále zhoršoval. Praha sobě se ocitla v pasti vlastních slibů. Ukázalo se, že opravit most za rozumné peníze a v rozumném čase je prakticky nemožné. Politický kapitál, získaný na „záchraně“ mostu, se začal drolit stejně jako jeho betonové pilíře.
Epilog: Dolínkovo zadostiučinění
Pravdu měl nakonec Petr Dolínek. Jeho varování, založená na odborných datech, se do puntíku naplnila. Politický boj, který Praha sobě vedla a na kterém postavila svůj volební úspěch, vedl pouze k tomu, že Praha ztratila několik drahocenných let, během nichž mohl stát nový most. Místo toho se prodloužila agónie staré konstrukce, zkomplikovala se doprava a celkové náklady na řešení problému budou nyní pravděpodobně ještě vyšší.
Příběh Libeňského mostu je tak mementem. Ukazuje, jak snadno může být odborná a technická debata převálcována politickým populismem a jak nebezpečné je stavět politickou kariéru na slibech, které ignorují fyzikální zákony a reálný stav věcí. Otázkou zůstává, zda si z jeho pádu vezme pražská politika ponaučení pro budoucnost.