Praha se už roky snaží dohnat moderní evropská města, kde je jízda na kole přirozenou součástí dopravy. Myšlenka je správná – cyklisté si zaslouží bezpečné a komfortní cesty, město by mělo být přátelské k udržitelným formám dopravy. Jenže mezi dobrým úmyslem a jeho provedením může být propast. Typickým příkladem je nově vyznačený cyklopruh na Podolském nábřeží pod Vyšehradem. Místo aby pomáhal, přidává problémy všem: řidičům, cyklistům i chodcům.
Zmatek místo bezpečí
Hlavní slib zněl jasně: oddělit cyklisty od pěší dopravy na přetížené Modřanské cyklostezce a nabídnout jim alternativu v silnici. Realita je ovšem jiná. Cyklopruh je malovaný na úseku dlouhém několik kilometrů, ale mizí a znovu se objevuje bez logiky. U křižovatky Jeremenkova se například ztrácí úplně, cyklisté tak končí mezi proudy aut, aniž by měli jasně vyznačené vedení.
Značení je často chaotické, někde jsou pruhy vyvedeny těsně u parkovacích míst, takže hrozí střety s nepozornými řidiči, kteří otevřou dveře. Jinde se cyklopruh zužuje tak, že se do něj sotva vejde jízdní kolo, natož nákladní elektrokolo nebo rodič s vozíkem. To není bezpečné řešení, to je hazard.
Když se řidič i cyklista stávají rukojmími
Paradoxní je, že tato „podpora cyklistů“ ve výsledku škodí i jim samotným. Představa, že malovaná čára na silnici automaticky zlepší podmínky, je iluze. Cyklista jedoucí v pruhu, který náhle končí, je v ještě horší situaci než dříve – ocitá se v proudu aut, která s ním nepočítají. To je recept na konflikt, nikoli na bezpečí.
Ani řidiči si nepolepšili. Podolské nábřeží je dopravně zatížená tepna. Při zúžení jízdních pruhů kvůli cyklopruhům vznikají kolony i v časech, kdy by tam jinak provoz plynul. Přitom cyklistů, kteří tuto trasu využívají, je stále minimum ve srovnání s počtem aut. Řidiči proto oprávněně vnímají novinku jako další překážku – a jejich podrážděnost se pak přenáší i na samotné cyklisty.
A co chodci?
Ani chodci nemají jasno. Místy se objevuje zvláštní „pruh pro chodce“ vyznačený na vozovce, jindy jsou lidé vytlačeni na úzké chodníky, které nestačí kapacitě. Výsledek? Chodci často raději vstoupí do cyklopruhu, protože jim přijde přehlednější. Jenže tím zvyšují riziko kolizí s cyklisty. Chaos, který měl původně řešit konflikty, je tak ještě násobí.
Problém není v cyklistice, ale v přístupu
Nejhorší na celé věci je, že se z podobných projektů stává politická záležitost. Cyklopruhy se malují proto, aby si vedení města mohlo odškrtnout kolonku „podpora cyklistiky“. Jenže namísto kvalitní infrastruktury vznikají improvizované pruhy, které nikomu nevyhovují. Řidiči je nenávidí, cyklisté se v nich necítí bezpečně a chodci se v nich nevyznají.
Skutečná cykloinfrastruktura přitom vypadá úplně jinak – jasně oddělené pruhy, které mají logický začátek a konec, plynulé napojení na okolní sítě, dostatečná šířka a promyšlené vedení v místech, kde hrozí konflikty. V Praze se místo toho dělá „politika malované čáry“.
Následky: frustrace a nebezpečí
Pro obyvatele Podolí a okolí je nová úprava spíše přítěží. Vznikají zácpy, nervozita, nebezpečné situace. Místo aby se prostředí zklidnilo, přibyl další zdroj napětí. A co je nejhorší – lidé si začínají spojovat „cyklopruhy“ s něčím negativním, nesmyslným a omezujícím. To pak vrhá špatné světlo i na cyklistiku jako takovou, která by jinak mohla být pro mnoho Pražanů atraktivní.
Pokud má město skutečně chtít podporovat kolo jako dopravní prostředek, musí se od podobných polovičatých řešení oprostit. Jinak se situace jen zhorší a cyklisté budou čelit ještě větší nevoli okolí.
Co s tím?
Je třeba, aby veřejnost tlačila na změnu přístupu. Místo „pruhů za každou cenu“ je nutné vyžadovat kvalitní projekty, které respektují všechny uživatele prostoru. Pokud někde není dost místa, není řešením namalovat úzký pruh na úkor aut a doufat, že to projde. Lepší je hledat alternativní trasy, budovat skutečně oddělené cyklostezky, nebo si přiznat, že dané místo pro cyklisty vhodné není.
Zároveň musí být zapojena i veřejnost. Obyvatelé Podolí a okolí by měli mít možnost vyjádřit se dříve, než se začne malovat. Transparentní příprava projektů by předešla tomu, že se lidé budou cítit obcházeni a naštvaní.
Závěr: bojujme proti nebezpečným nesmyslům
Cyklopruh pod Vyšehradem je ukázkou, jak to dopadne, když se dobrá myšlenka provede špatně. Výsledek je nebezpečný, nesmyslný a zbytečně vyhrocuje vztahy mezi skupinami, které by si naopak měly vycházet vstříc.
Aktivisté, obyvatelé i dopravní odborníci by se měli spojit v tlaku na změnu – ne proti cyklistům, ale proti špatným řešením. Protože když se bude Praha dál vydávat cestou malovaných pastí místo skutečné infrastruktury, nepomůže to nikomu. A ti, kdo na to doplatí nejvíc, budou paradoxně právě ti nejzranitelnější – cyklisté a chodci.